Historie školy

Škola – základ život aneb jak se učilo v Týnci…

V 18. století se šíří Evropou nové osvícenské myšlenky. Dochází také k novým objevům

a rozvoji hospodářství. Rozšiřuje se manufakturní výroba. Změny v hospodářství sebou přináší i potřebu reforem v oblasti školství. Dvorní rada Frant. Ant. Raab ve svém promemoriu Marii Terezii uvádí:

„Rolník se nemůže ze svého ponížení pozdvihnout, nepozná-li názorně svých nedostatků, neboť jinak se nepolepší. Řemesla a umění nerozkvetou, ani se nezdokonalí, nebude-li dostatek myslících, otevřených hlav a dovedných rukou, které lze na školách dobře zřízených vzdělávati. Nedoufejme v lepší lidstvo, když do útlých srdcí mládeže nevštípíme zásad náboženských  a poučení mravních, jako stát se podobá nemocnému, nemůže-li si výchovou pomoci, tak i země nedomůže se rozkvětu, není-li dobrých škol.

Císařovna Marie Terezie pověřila hraběte Rudolfa Chotka prověřením stavu obecných škol. Byly zjištěny značné nedostatky. Jezuitský řád, který se zabýval výchovou a vzděláním, se soustředil hlavně na školství vysoké a střední a na vyšší vrstvu obyvatelstva. Řád piaristů zřizoval u svých kolejí trojtřídní obecné školy, v nichž byly i děti chudších rodičů vyučovány triviu a katechismu. V některých vesnicích existovaly školy při farách, ale více se učilo po domech a učitelé byli většinou vysloužilí vojáci, řemeslníci nebo zběhlí studenti. Učitelů bylo málo a také jejich vzdělání bylo nedostatečné. Vyučování bylo nepravidelné a docházka žáků byla nedbalá. K nápravě této situace byl do Vídně v roce 1774 povolán opat augustiniánského kláštera Jan Ignác Felbiger. Opat vypracoval návrh na reformu celého školství v monarchii. Jeho návrh pod názvem „Algemeine Schulordnung für die deutschen Normal-, Haupt- und Trivialschulen im sämtlichen kaiser. Erbländern  (Všeobecný řád pro německé normální, hlavní a triviální školy ve všech císařských dědičných zemích) byl císařovnou schválen
a úředně vyhlášen 6. prosince 1774.

Nový školní řád měl za cíl zvýšit elementární vzdělání, zajistit, aby se vzdělání dostalo i prostému lidu a tím zlepšit zemědělství a podpořit vznikající průmysl. Školní řád zavedl povinnou školní docházku pro děti od 6 do 12 - 13 let. Byly také ustanoveny 3 druhy škol, každá se 6 ročníky.

Až do počátku 19.stol chodily týnecké děti do farní školy v Moravské Nové Vsi. Kolik dětí tuto školu navštěvovalo není známo. Provádění školních reforem v českých zemích měl na starosti Ferdinand Kindermann von Schulstein, původně farář v Kaplicích, později biskup v Litoměřicích a vrchní zemský školní dozorce. Za jeho působení se u nás zvýšil počet všech škol. „Podle statistiky bylo v Čechách při nastoupení na trůn císaře Josefa II. mimo pražskou normálku 12 škol hlavních, 17 dívčích a 1891 triviálních: ke konci vlády Josefovy již 20 škol hlavních, 42 městských, 3 klášterní, 23 židovské, 2168 triviálních
(a mimo to ještě 232 školy industriální). Počet žáků školou povinných stoupl v šesti letech ze 137.000 na 239.000, z nichž však chodilo do školy vskutku jen 142.000.“

Za vlády císaře Františka I., byl v roce 1805 schválen tzv. Schulkodex. Ten shrnoval dosud platná nařízení a podle něho se základní školství řídilo dalších padesát let. Posiloval také úlohu duchovenstva v oblasti základního vzdělání. Školy zůstaly rozděleny na tři druhy: školy triviální, školy hlavní 
a vzorné školy hlavní (dříve školy normální).

V roce 1817 byla i v Týnci zřízena první škola. Učebna byla ve starém, sešlém domě pod obecním hostincem v č. p. 41, který stával na místě dnešního Kulturního domu. Učebna byla malá s úzkými okny a v ní stály 4 lavice pro 25 dětí, přestože v Týnci bylo cca 120 dětí, které měly školu navštěvovat. Vedle učebny byla ještě jedna temná, malá místnost-učitelský byt. Jako první učitel tu vyučoval Václav Hrubý. Velký počet dětí, špatné zdravotní prostředí, mimořádné duševní vypětí, ale i neúcta k jeho práci, nepochopení a odpor občanů způsobily, že onemocněl vleklou nemocí, které po 5 letech podlehl a zanechal zde vdovu. Na jeho místo nastoupil provizorní učitel Josef Wenzelstein, který se zde měl stát učitelem s podmínkou, že pojme za manželku pozůstalou vdovu po učiteli Hrubém. Toto odmítl a byl přeložen po dvou letech na jiné místo. Poměry v této staré škole byly nevyhovující a učitelé, nadřízené orgány a vrchnost naléhali na obec, aby postavila novou. Obec byla chudá a na stavbu školy neměla prostředky. Zaslali občané proto prosbu o pomoc knížeti Lichtenštejnovi a ten jí vyhověl a dal  r. 1832 postavit novou školu na místě dnešního obecního úřadu. Škola měla jednu velkou třídu, dvě světnice, komoru, sklep, chlév, dřevník a později přibyla zahrádka.

Ale ani tato nova škola nepostačovala pro všechny děti a vyučovalo se v ní proto střídavě – polodenně.

V r. 1848 byla zrušena robota a předpokládalo se, že v rámci všeobecného nadšení nad touto skutečností zavládne i na vesnicích větší nadšení pro vzdělání.

Revoluční léta 1848-49  nepřinesla v organizaci školství žádné podstatné změny, ale bylo vypracováno několik návrhů, které by školství reformovaly. Např. Karel Slavomil Amerling navrhoval národní školství rozdělit na 3 stupně: školky, přípravky (nižší školy obecné) a věcnice (vyšší školy obecné). Stal se také ředitelem první české hlavní školy, která byla otevřena v roce 1948 v Praze při učitelském ústavu a dostala název Budeč.

Samotné postavení učitelů se i v Týnci částečně zlepšilo až v roce 1856. Nebyl však stanoven stálý plat, ale učitel si musel služné vybírat od rodičů svých žáků sám. Toto služné bylo celoročně stanoveno v následující výši: z jednoho žáka 1 zlatý 36 krejcarů, tj. 122 dětí (v Týnci) 195 zlatých 12 krejcarů příspěvek od obce. 16 mír žita (rži) po 2 zlatých 36 kr. Dále měl učitel k dispozici pole o výměře 91 sáhů a zahrádku 60 sáhů (1 sáh – 3,597 metrů čtv). Příspěvek za varhanictví v kostele 1 zl. 20 kr. Topivo z lesa dodával kníže.

Učitel nemohl na odměnu čekat celý rok a proto, aby mohl přežít, platily děti vždy v sobotu. Přinášely do školy 2 – 3 krejcary a poplatku se říkalo Sobotáles. Rodiče význam vzdělání podceňovali a drželi děti doma na opatrování sourozenců, pasení dobytka nebo prací na poli. Stávalo se, že když došel do školy
c. k. školdozorce (školní inspektor) sedělo ze 122 dětí v lavici v zimě 38 žáků a v létě 16 – 18 žáků. Rodiče neměli dost peněz a nemohli často za své děti platit a zůstávali dlužni. Vymáhání Sobotálesu bývalo učiteli velmi trapné a způsobovalo mu v obci hodně nepřátel. Stejně jako Sobotáles bylo velmi nepříjemné vymáhání naturálního platu - rži. Po sklizni vzal učitel s dětmi vozíček, jezdil po Týnci a vybíral obilí. 1 míra rži se cenila na 2 zlaté 36 krejcarů a vážila 56 kg.

Základní říšský školský zákon, vydaný v roce 1869, položil základ novodobé školské soustavě. Zákon zavedl jednotný státní dozor nad školami. Stanovil, že právo na elementární vzdělání mají všechny vrstvy obyvatelstva a modernizoval obsah vzdělání. 

Školství bylo podle zákona organizováno takto:

•  povinná školní docházka od 6 do 14 let mohla být splněna na vesnicích a malých městech ve školách obecných (se stupněm nižším a vyšším)
•  v okresním městě na nižší (pětiletý) stupeň škol obecných navazovala trojtřídní škola měšťanská (vždy jedna chlapecká a jedna dívčí)
•  na nižší stupeň obecné školy navazovaly i střední školy gymnaziálního typu, které však byly navštěvovány zpravidla dětmi z vyšších vrstev společnosti

Ve škole v Týnci se vyučovalo čtení, psaní, počty a náboženství. Mladší žáci psali „kaménkem“ na orámovanou břidlicovou tabulku s hubkou na stírání. Starší žáci psali husím brkem, namáčeným v inkoustu. Ořezávání brků ostrým nožíkem byla práce učitele vždy na začátku vyučování.

Přestože v roce 1868 vyšel říšský zákon o povinné školní docházce - do Týnce bylo z Vídně daleko… a pan učitel Hlaváček ze školního roku 1875-76 uvádí následující údaje o školní docházce svých žáků:

 1. třída – 59 dětí- počet omluvených zameškaných půldnů 628, tj. 10 na žáka.

-počet neomluvených půldnů 9 645, tj. 163 na žáka. Odpočteme-li 9 zemřelých, vychází nám, že v první třídě zameškal každý žák 5 měsíců neomluveně. Učitel Hlaváček byl velmi horlivý a snažil se o zlepšení výuky i docházky do školy a narážel na velké nepochopení. Odchází po 3 letech.

Školní vyučování velmi ovlivňovala náboženská výchova. Na čelním místě učebny visel kříž a vyučování učitel se žáky zahájil i ukončil společnou modlitbou – Otče náš. Žáci po příchodu učitele nebo katechety povstali a sborově zdravili – Pochválen buď Ježíš Kristus a loučili se s pánem Bohem. Zahájení školního roku bývalo slavnostně zahájeno v kostele mší svatou, kam učitel své žáky odvedl a děti byly také ve škole vedeny k pravidelné návštěvě kostela v neděli a svátky a během roku ke zpovědi a přijímání.

R. 1881 byl do Týnce dosazen učitel Josef Čihálik z Přáslavic, člověk nadaný a odvážný, se snahou rozšířit týneckou školu aspoň na dvě učebny, protože r. 1882 bylo již na škole 133 dětí a jedna učebna je nepojala. Tři roky tento učitel bojoval s nepochopením občanů, plánoval a připravoval rozpočet přístavby až přiměl obecní výbor požádat o pomoc knížete Lichtenštejna. Sám mu napsal žádost a podepsali ji starosta Fr. Hanzalík, radní Josef Šenk a Jakub Kotrba. Kníže žádosti o přístavbu vyhověl za těchto podmínek:

• hotově poskytne 1 500 zlatých a obec mu za to pronajme honitbu na 20 let,
• uhradí zbytek nákladů přístavby za další pronájem po uplynutí 20 let,
• dozor na stavbě bude provádět knížecí stavitel,

Výuka v nově rozšířené škole započala 1.9.1885. Zlepšila se docházka žáků a byly zavedeny nové předměty-ruční práce a práce ve školní zahradě. Od 1.9.1889 byly zavedeny hodiny vyučování ženským ručním pracem. První učitelkou byla v Týnci Marie Teplá z Krucenburku. V obci postupně přibývalo obyvatelstva a žáků. V r. 1891- 179 žáků, v r.1898- 198 žáků a v r.1909- 226 žáků a škola přestává tomuto počtu dětí stačit.

Koncem 19. stol. nastala v Týnci velká změna v názoru na školu a vzdělání obecně. Bylo to i zásluhou učitelů, kteří měli vyšší vzdělání, zakládali různé hospodářské spolky, hasičské sbory, závodní a tělovýchovné jednoty, hlásili se do řad průkopníků pokroku. Občané odchází za prací do měst a to převážně do Vídně. Zde poznávali, co přináší vzdělání. Lidé chtějí žít jinak, než žili jejich předkové, chtějí se scházet a zlepšovat své životní podmínky a kulturu života. Postupně byla založena:

• 1897 Raiffeisenka
• 1901 skupina sociálně-demokratické strany
• 1904 hasičský sbor
• 1906 hrálo se první divadlo
• 1912 místní obecní knihovna

Vzdělanost obyvatel Týnce vzrostla. Při příchodu p. učitele Čiháka se předseda školské rady neuměl podepsat a v této době analfabetismus postupně zmizel

Budova školy se opět stává nedostatečnou. Další přístavba už nebyla možná, a proto se rozhodlo o postavení nové školy a to pětitřídní. Dva roky se hledalo nejvhodnější místo pro stavbu-vzhledem ke svahovitému terénu v obci. Nakonec bylo určeno místo naproti knížecí myslivny v blízkosti kostela. Projekt vypracoval hodonínský architekt Ing. Nováček, kterému bylo zadáno i provedení stavby v rozpočtu 80 000,-. Obec se opět obrátila o pomoc ke knížeti Lichtenštejnovi a kníže poskytl obci dar ve výši 15 000 korun. Zemský výbor poskytl subvenci 1 500 korun a hypoteční výpůjčka byla sjednána u Cyrilsko-Metodějské záložny v Brně. Stavba započala 10.4.1912 za starostování Josefa Šenka, radních Pavla Blažeje, Jana Šenka a Petra Melichara a byla dokončena v červnu 1913 a v září se otevřela žákům.

 Počátek 1. světové války dolehl i na školství.  Ve školách byl zredukován počet tříd nebo byly školy po celé měsíce zavřeny úplně. Měnili se také často učitelé, byl jich nedostatek a tak ve školách učili i ti, co neměli potřebné znalosti.

V Týnci museli narukovat učitelé Chrástek a Charuza na frontu a nova škola se dostala do slepé uličky, kdy měla dostatek tříd, žáků měla 224 - ale nebyli učitelé. Učili zde starší kantoři Matoušek a Kopecký a to na směny, polodenně. Starší žáci byli propouštěni na výpomoc při zemědělských pracích, vybírali příspěvky na válečné vdovy a sirotky po padlých občanech. Byly sbírány různé suroviny – železo, kaučuk, vlna, textilie a byliny. Učitelé museli provádět různé mimoškolní práce pro válečné účely- soupisy, rekvizice apod. Učitel Kopecký i týnecký starosta byli odsouzeni za velezradu, ale později osvobozeni. Kopecký byl poslán na frontu a po válce se do Týnce vrátil. Učitel Charuza už takové štěstí neměl, padl na italské frontě. Škola byla také v tomto období delší dobu kvůli epidemii úplavice uzavřena.

Po vzniku samostatné Československé republiky v roce 1918 nedošlo k výraznějším změnám ve školství. V počátečním období se stát soustředil na řešení následujících úkolů:

• vyrovnání stavu školství na celém území republiky a zvýšení počtu škol
• posílení úlohy státu ve školství a omezení vlivu církve
• modernizace školství zejména po obsahové stránce
• dát žákům a studentům vysokoškolsky odborně a pedagogicky připravené učitele

Výraznou postavou, která se zapsala do povědomí občanů byl pan učitel Josef Kopecký, který v Týnci odučil téměř 30 let, byl typem pokrokového učitele - národovce. Zapojil se do veřejného života v obci, zasloužil se o založení Sokola a pořádal přednášky na téma národního uvědomování občanů a za tuto aktivitu byl souzen a vězněn. Zajímal se o umění, sám maloval a přivedl do Týnce akademického malíře Aloise Kalvodu. Zasloužil se, že nadaný malíř Cyril Jančálek byl přijat do učení u Jože Úprky v Hroznové Lhotě a potom na akademii výtvarných umění.

Ke sjednocení školské soustavy na celém území ČSR došlo v roce 1922 po vydání tzv. „Malého školského zákona“. Tento zákon v podstatě převzal řadu ustanovení z bývalé monarchie. Byla zavedena povinná osmiletá školní docházka a zrušeny úlevy, rodiče mohli odhlašovat svoje děti z náboženství, začala se vyučovat občanská výchova, ruční chlapecké práce a domácí nauky. Polovina všech učitelských míst měla být obsazována učitelkami. Zákon také vymezil počet dětí v jedné třídě - pro léta 1922/23 – 1926/27 na 80 a pro léta 1927/28 – 1931/32 na obecných školách jednotřídních na 65, na ostatních obecných školách na 70. Snižování počtu žáků napomohl i demografický vývoj a úbytek dětské populace (vliv první světové války, snížená porodnost a zvýšená úmrtnost). Pro obecné školy to znamenalo menší naplněnost tříd a usnadnění práce učitele. Základní školství bylo nadále z velké části (asi 80%) organizováno jako málotřídní a pro tyto školy byly vydávány zvláštní učební osnovy, ve kterých byl krácen vyučovací obsah. Začaly se objevovat diskuze o reorganizaci škol (např. požadavek na sjednocení učebních osnov. Týnecká škola měla 4 třídy a nesla oficiální název Čtyřtřídní obecná škola v Týnci”. Třídy byly vybaveny starým typem školních lavic s pevným opěradlem pro 3 žáky, s katedrou a jednoduchou tabulí na stojanu. V rohu stálo umyvadlo, do kterého se nosila voda v plechovém džbánu. Z pumpy na dvoře Topilo se uhlím a dřevem v kamnech ve třídě. Žáci prvních tříd psali na břidlicovou tabulku kaménkem a mazali hubkou, přivázanou k tabulce. Číst se učili ze slabikáře s Alšovými obrázky a počítali v jednoduché početnici. Součástí vyučování byla I tělesná výchova, nepovinné náboženství, vycházky do přírody a do polí. Chlapci se učili pěstovat, štěpovat a ošetřovat ovocné stromy. Školní týden byl pětidenní, volný den byl čtvrtek. Ve škole působil dlouhodobě řídící učitel František Polách, legionář, který působil v Sokole a v mládeži podporoval masarykovské ideály a legionářskou tradici. Učitelka Marie Kolaříková laskavá a pokroková učitelka, později okresní školní inspektorka a krajská inspektorka ve Zlíně. Doposud žáci, kteří chtěli do měšťanky, museli jezdit do Hodonína - ale v letech 1929-1930 byla postavena nova měšťanka v Moravské Nové Vsi a tím se docházka týneckým žákům do měšťanky zjednodušila.

Veškeré reformní snahy však byly ukončeny zhoršující se hospodářskou krizí a začátkem 2. světové války. Po ukončení 2. světové války došlo v organizaci školství k výrazným změnám. V roce 1948 byl přijat Zákon o jednotné škole, který rušil všechny dosud platné předpisy ve školství. Podle tohoto nového zákona se školství dělilo na:

• školy mateřské (pro děti 3 – 6 leté)
• školy I. stupně – školu národní (s pěti ročníky)
• školy II. stupně – školu střední (se čtyřmi ročníky)
• školy III. stupně – (čtyřtřídní gymnázia a školy odborné)

Učitelé, kteří se v tomto období vepsali do historie Týnce, byli učitel Antonín Tomek a Karel Vája. Karel Vája nastoupil do školy 1.9.1941 a od roku 1949 zde působil jako řídící až do odchodu do důchodu. Byl to učitel lidumil, který byl v přátelském vztahu se všemi občany, rád vždy ochotně poradil a pomohl.

V roce 1949 byla v Týnci zřízena mateřská škola a v roce 1965 školní kuchyně a jídelna.

Ke konci šedesátých let bylo rozhodnuto, že nadále bude podporována jen výstavba plně organizovaných škol ve střediskových obcích prvního stupně. Roku 1971 byla tato koncepce spuštěna a počalo se s první vlnou rušení málotřídních škol. Jak se postupně stavěly školy ve střediskových obcích a městech a zlepšovala se i veřejná doprava, docházelo k rušení i dalších málotřídek. Zrušeny měly být všechny jednotřídky, počítalo se pouze se zachováním některých dvoutřídních škol. Celý proces měl být završen koncem 80. let.

Od školního roku 1976/77 bylo vzdělávání na prvním stupni základní školy zkráceno na čtyři roky a začalo se učit podlenové koncepce, která vycházela z tzv. rozvíjejícího se vyučování. Tato koncepce předpokládala, že lze urychlit vývoj dítěte tehdy, když vychovatel odmítne respektovat jeho aktuální vývojovou zralost a bude se snažit nastolovat takové situace, které budou odpovídat zralosti o stupeň vyšší. V tomto období se týnecká škola stává součástí a odloučeným pracovištěm Základní devítileté školy v MNV.

Po revoluci v roce 1989 nastaly změny v celé společnosti a také v oblasti školství. Obce dostaly možnost stát se zřizovatelem škol a řada z nich toho také využila. Šlo přitom zejména o obnovu zrušených neúplných a málotřídních škol. Týnec svoji malotřídku emancipoval v roce 1994 za starosty Ludvíka Mazucha a prvním ředitelem v nově zřízené škole se stal na 10 let Mgr. Jan Svítil.

Od té doby prošla škola v Týnci obrovskou proměnou pod taktovkou starostky Hany Zoubkové, která během necelých deseti let dokázala ze stařičké školy vykouzlit krásnou a plně konkurenčně schopnou školu s moderním vybavením, které odpovídá evropským trendům ve vzdělávání. Začalo se ve školním roce 2008/09 novými plastovými okny a v následujícím roce pokračovala celková rekonstrukce budovy (střecha s komíny, toalety, sklepy se proměnily v šatny, kotelnu a učebnu, třídy se doplnily novými interaktivními tabulemi, vznikla nova počítačová učebna a upravil se školní dvůr i se školní zahradou) .Ke stoletým narozeninám si obec svoji milovanou školu oděla do nového  šatu, ve formě nové a krásné fasády.

Obec Týnec se snaží školu udržet, protože škola byla a je v obcích vnímána jako jeden ze základních prvků občanské vybavenosti. Je to centrum nejen dostupné vzdělanosti, ale také centrum sociálního a kulturního života a je součástí historie každého z nás a týnečtí občané si své historie umí vážit.

Učitelé v Týnci 

v letech 1817 - kdy se připomíná první škola v obci

• Václav Hrubý: 1817-1822
• Josef Wenzelstein: 1822-1825

v roce 1832 až 1885 – kdy byla postavená školní budova

• Fabian Birnev: 1825-1846
• Jiří Pátek (zástup za nemoc)
• Laurenc Markl (zástup za nemoc)
• Josef Příkazský: 1846-1875
• František Hlaváček: 1875-1878
• Karel Pavlík: 1878-1878
• František Liška : 1878-1879
• Alois Dostál: 1879-1882

v roce 1885 - kdy byla stará budova školy rozšířena

• Josef Číhalík: 1882-1907
• Antonín Javorský: 1885-1893
• Marie Teplá: 1889-1889
• Anna Javorská: 1893-1893
• František Vaculovič: 1893-1910
• Marie Číhalíková: 1893-1893
• Vincenc Pokorný: 1907-1908
• Metoděj Matoušek: 1902-1912
• Václav Menšík: 1910-1911
• Stanislav Pátek: 1912-1912

Učitelé na nové  školní budově v Týnci

• Josef Kopecký: 1897-1926
• Emil Charuza: 1911-1916
• František Chrástek: 1912-1921  …starosta obce 1919-1921
• Hedvika Líčeníková: 1914-1916
• Emílie Maršálková: 1916-1917
• Helena Poláchová: 1917-1918
• Marie Stejskalová: 1921-1921
• Květoslava Kopecká: 1920-1921
• Alois Novotný: 1921-1922
• Josef Kalužík: 1921-1921
• Antonín Studánka: 1921-1924
• Marie Kolaříková: 1921-1936
• Terezie Kujová: 1922-1927
• Karel Berger: 1924-1927
• Josef Horecký: 1927-1928
• Jaroslav Měrotský: 1936-1941
• Jan Crhonek: 1927-1927
• František Krtánský: 1927-1928
• František Polách: 1928-1941 + 1945-1949
• Albína Poláchová: 1927-1929 + 1945-1950
• Marie Pořízková: 1927-1929
• Marie Nešporová (Salčáková): 1929-1930 + 1944-1945
• Břetislav Opršal: 1930-1932  (zemřel v koncentračním táboře)
• Jan Lacina: 1933-1934
• Jaroslav Šplinar: 1934-1936
• Alžběta Kaprdová: 1936-1937
• Vlasta Hanischová: 1937-1938
• Antonín Tomek: 1938-1943
• Leopold Košútek: 1939-1940 + 1943-1945
• Stanislava Tomková: 1939-1943
• Marie Novotná: 1943-1943
• Josef Buchta: 1943-1945
• Miroslav Ivaň: 1944-1944
• Marie Gergelová: 1944-1945
• Anděla Třetinová: 1943-1944
• Libuše Jančálková: 1945-1945
• Věra Laubová: 1949-1950
• Drahomír Baťka: 1944-1955
• Josef Šenk: 1956-1957
• Božena Bolfíková: 1945-1953
• Ludmila Odložilová: 1953- ?
• Karel Vája: 1941 -1949

Řídící učitelé

• Josef Číhalík: 1882-1907
• Metoděj Matoušek: 1908-1925
• František Polách: 1928-1941
• Antonín Tomek: 1941-1943
• Josef Buchta: 1943-1945
• František Polách: 1945-1949
• Karel Vája: 1949 –1975
• Jan Svítil: 1994 - 2004

Učitelky ručních prací

• Marie Teplá
• Anna Javorská
• Marie Číhalíková
• Bohuslava Štarchová
• Ludmila Kopecká
• Milada Bednářová
• Cecilie Mikulicová
• Ludmila Hošková
• Božena Stochlebová
• Marie Zdařovcová-Hasilová
• Vlasta Valuchová -Procházková
• Mgr. Dana Svítilová, ředitelka školy

Z pramenů  Ing. JANA PROKOPA z TÝNCE  a dále:

• KÁDNER, Otakar. Stručné dějiny pedagogiky. KÁDNER, Otakar. Vývoj a dnešní soustava školství. 
• Kolektiv autorů. Dějiny školství v Československu 1945 – 1975
• KOVÁŘÍČEK, Václav. Prameny k dějinám školství I. 1. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého
• POL, Milan. Škola v proměnách.